Na pár dní poutníkem
Camino de Santiago 2023
Je to víc jak čtvrt roku, co jsem se vrátila z mé španělské pouti do Santiaga de Compostela. Za tu dobu jsem tento článek několikrát přepsala z jednoho to-do listu do druhého. A když už to vypadalo, že před pár týdny konečně vznikne, zase to nevyšlo. Původní dvě á‑čtyřky textu tak nakonec nespatří světlo světa.
Jak kdyby pro tenhle prožitek nepřicházela ta správná slova. Nebo spíš jsou všechna slova tak nějak nedostačující.
To, co na camino de Santiago totiž zažiješ, mnohonásobně přerůstá cokoliv hmotného. Přecházíš tam přes hranice nejen jednotlivých měst (v případě delších poutí pak i států). Přecházíš tam hlavně přes hranice sebe. Svého fyzického, mentálního i duchovního světa.
A protože se mi při této Cestě opět potvrdilo, že nic není nemožné. Pokusím se ti, i přesto, že mám pocit, že to nejde, popsat mou pouť v tomto článku. A předem tě upozorňuju, že to bude dlouhé.
Pouť se hlásila o pozornost už mnohem dřív
Srpen 2022
Má blízká kamarádka mi sděluje svou tužbu vydat se na pouť do Santiaga de Compostela. Mé kroky vedou tam, kam pokaždé, když si nevím rady — za strýčkem Googlem. Zjišťuju první informace a nechám své tělo zalívat klidným nadšením.
“Tak to chci jít taky”, píšu o pár minut později své kamarádce.
Leden 2023
Poutě do Santiaga se jakoby náhodou stávají součástí individuálního mastermindu MindArt Conceptu. Brzy na to s mými duchovními učiteli mluvíme o tom, že budou součástí i jarního mm, kam se chystám.
Březen 2023
Jako takovou přípravu pořádáme první MindArt pouť v Česku. Pořizuju si svoje první turistické boty (značky Alpine Pro). Než padne květen, musím je pořádně vyšlápnout.
Ze Sloupa vyráží 9 osob včetně mé maličkosti. Chvíli sněží, chvíli fouká, že nás to div neodnese. O 5 hodin a necelých 20 kilometrů později docházíme do cíle — poutního místa — do Křtin. V duších i na nebi slunce.
Přicházím domů, padám únavou. Změny počasí i cesta samotná dala zabrat. Ale mě už nic neodradí. V květnu vyrážím.
Květen 2023
Je to tady. Do startu mi zbývají už jen dva dny. A já si v Anglii na letišti, kde čekám na přestupní let, přemítám v hlavě, co všechno nemožné se pro mě za poslední měsíce stalo možným. Kolik cesty jsem ušla. A kolik kroků mě ještě čeká. Doslova.
A jde se
Den D, 22 km
Probouzím se v městečku Sarria v prvním z několika elbergů (španělsky albergue). Žádný hotelový pokoj s vlastní koupelnou. Ubytování určené poutníkům, kteří mají stejný cíl → Santiago de Compostela. První výstup z komfortu mám za sebou. Naštěstí mi to Život dávkuje postupně. Mám vlastní pokoj, kde jsem jen s kamarádem, který Cestu absolvuje se mnou. A ostatní spolubydlící přes noc nejsou hluční víc, než snesou mé špunty do uší.
Vycházíme. Přidávají se k nám další dvě úžasné bytosti, které se tuto Cestu v MindArt stylu rozhodli absolvovat taky. Budu jim následující dny parťákem, který je provede hlubokými procesy, které nás všechny na caminu potkají. Díky tomu se můžeme všichni ponořit do důvěry a kráčet ještě hlouběji ke své vnitřní Pravdě.
Po pár km se všichni rozpojujeme. Jdeme každý svým tempem. Chvílemi mi přijde, že spíš letím, než jdu. Na dálku pracuju s vrstvami, které vnímám u svých spoluchodících a pomáhám je odlupovat. Jedna noha střídá druhou a já si říkám, že jestli mi to tak skvěle půjde i další dny, dám to s prstem v nose.
Samozřejmě mi Život vzápětí milosrdně rozpouští další vrstvy ega. Poprvé větrám nohy a mažu si je vazelínou. Dáváme první větší pauzu ve dvou a rozhodneme se počkat na zbytek. Do konce nám zbývá asi 8 km.
Před koncem se opět rozdělujeme na poloviny. Nakonec se všichni potkáváme až v ubytování. Po delším hledání volné postele nás Cesta “náhodně” svádí dohromady tam, kde evidentně máme strávit dnešní noc.
Den 2., 25 km
Vyspala jsem se lépe, než jsem čekala. Vychytali jsme pokoj pro 4, kde už byli ubytovaní dva kluci. Ti byli celou noc jako myšky. Ach, díky ti Bože. Jak kdybys tušil, že nás dnes čeká nejdelší trasa.
Jdeme opět odděleně — 2 a 2. My vycházíme už kolem 8. Od zbytku výpravy máme info, že jim to bude trvat déle. Zpracovávám si svoje první větší téma — držet prostor, ale nepřebírat odpovědnost. Pouštím kontrolu, a zároveň se pouštím do prvních kroků tohoto dne.
Jde mi to možná trochu pomaleji než včera. Zato pořád dobře. Energeticky pracuju s tím, co mi chodí. U sebe i u ostatních MindArťáků. A všude tam, kde přichází impuls. Z nás všech odpadává spoustu vnitřních stínů. Batoh se chvílemi pronáší, zato uvnitř jsme každým krokem lehčí.
Trasa začíná být dlouhá. Přichází první nepatrné propady mysli, a tak si vytahuju sluchátka. S oblíbenou hudbou nabírám v posledních kilometrech nový vítr do plachet. Nakonec přicházíme do cílového města, kde nacházíme ubytování. Vzápětí mě čeká další obrovský výstup. Dostávám info od našich camino parťáků. I pro ně si tento den připravil první fyzické a psychické propady. Cestu si začínají dávkovat pomalu. Tudíž přijdou později večer.
Čeká mě domluvit 2 postele navíc. Ve výhradně španělsky mluvící zemi, s mým velkým blokem dát dohromady smysluplnou anglickou větu. Nakonec to jistí Google translator.
Den 3., 14 km
Ráno kupujeme zásoby jídla a pití na den. Stejně jako předchozí i ty následující dny. Vycházíme všichni společně. A víceméně se tak držíme v průběhu celého dne. Zkouším překonat jazykovou bariéru (součástí naší bandy je španělka mluvící jen anglicky), pořád to ale není ono. Jsem z toho neskutečně ve stresu. Tímto dnem pro mě začíná být pouť hodně náročná.
K večeru už si začínám připadat jako blázen. Za celý den se ve své hlavě pomalu ale jistě měním na překladač. Každou českou větu si slovo od slova překládám do angličtiny. Málokterou ale řeknu nahlas. Připadám si hloupě a pod tlakem. Postupně si toto zpracovávám i na energetické úrovni, ale zdá se to neuvěřitelně hluboké.
Do kredenciálu (poutní průkaz) přibývají další a další razítka. To znamená, že i když se to nezdá, přece jen postupujeme v naší cestě dál.
Nakonec zdárně docházíme do dalšího stanoviště a opět nacházíme super ubytování. Je to zase o chlup lepší než včera. Dostaneme společný pokoj jen pro nás čtyři. Spí se mi skvěle.
Den 4., 15 km
Už z rána po pár metrech přicházím k jednomu obrovskému AHA. Dostávám se ke kořenu mého největšího bloku a postupně začínám uvolňovat, co jde. Přichází velká úleva. Není to sice 100%, ale během dne konečně navazuju kontakt a velmi pomalu, ale jistě se rozmlouvám anglicky.
Cestou se průběžně potkáváme a zase rozpojujeme. Přichází první větší fyzický propad. K tomuto dni mám dál místo slov už jen tuto fotku:
Den 5., 19 km
Tento den opět trávíme všichni čtyři spolu. Panuje mezi námi příjemná energie, začínáme se sbližovat. Přestává mi vadit jazyková bariéra. Velmi pomalu, ale jistě to přestávám řešit a prostě mluvím. Dovoluju si udělat chybu. Obrovská úleva.
Ostatní témata už prostě jen odhazuju a nechávám je za sebou na Cestě. Stejně tak pracují mí spoluchodící s těmi svými. Nedá se s tím dělat nic jiného, každá technika by byla krátká. Pomalu každou sekundu se objeví nějaké nové vadění, musení, chtění, odpor, strach. Tam minulý život, sem nějaká ta bolest. Uf.
Jednu nepříjemnost si ale přináším s sebou do posledního ubytování. Tupou bolest v levém koleni. S nadějí, že se to přes noc ztratí, usínám v jednom ze dvou malých pokojíčků v podkrovní, které máme dnes jen pro sebe. Dnes mě ani nehne vytáhnout spacák z batohu. Zachumlám se do neskutečně božské peřiny a po pár minutách zvesela slintám na neuvěřitelně pohodlný polštář.
Den 6., 19 km
Poslední den. Člověk by si řekl, že do cíle radostí doběhne. Hm. Tento den je pro mě nejkritičtější fyzicky. Tady si už fakt sahám na dno. Bolest v koleni neustává. Už jsem si vyčistila snad všechna témata s tím spojená. Oblepila nohu tejpou. Přezula boty. Nic nefunguje.
Jdu sama. Nemám vůbec kapacitu s kýmkoliv mluvit. Pouštím si podcast Brain We Are, to na nějakou chvíli zabere. Zaměstnávám hlavu a ujdu pořádný kus. Dokud se přede mnou nerozprostře cesta, která je z velké části pořád z kopce. Dostanu se do fáze, kdy jdu a po tvářích mi stíkají slzy. Nejde dělat nic. Teď už nezbývá nic jiného než jít. Dobrý na tom je, že mě po 4 dnech už vůbec z mého 5kg batohu nebolí záda. Všechnu tíhu teď cítím dost jasně a zřetelně jen na jednom místě. V koleně.
4 km před koncem si nechávám pomoct od kamaráda. Bez batohu se jde jedna báseň. Bolest sice nemizí, ale já jsem schopná alespoň dojít do konce. A taky že dojdu.
Cesta se táhne přes celé město, ale nakonec dorazíme až před slavnou katedrálu sv. Jakuba. Koupíme zde nějaké upomínky, vyfotíme fotky. No a dál nás čeká další cesta. Před námi je ještě týden na vile asi půl hodiny cesty odsud. O dobrodružství a poznání, které mi přinesl španělský MindArt mastermind ale už jindy. Jestli vůbec.
Možná že k tomu už ani není potřeba víc, než to, co jsme sdíleli tady ve filmu Proud.
A co se nevešlo do slov v tomto článku, postupně trousím na své sociální sítě (tudy na Facebook, tudy na Instagram). A ve velké míře to můžeš cítit při každé společné práci.
Protože to, co jsem si letos v květnu přivezla ze Španělska, nadobro ovlivnilo vše, co dělám, tvořím i vše, kým jsem.
Zajímá tě něco ohledně camina nebo něčeho jiného?
Napiš mi.
